Historie kongregace

Počátky Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka spadají do roku 1844, kdy se tři sestry III. sekulárního františkánského řádu v Opavě rozhodly žít společným životem podle ideálu sv. Františka. Těchto sester se posléze ujal minorita, opavský kvardián, farář u sv. Ducha v Opavě a pozdější provinciál minoritského řádu P. Leopold Klose. Jeho péčí se ze skupinky zbožných terciářek stalo řeholní společenství v pravém slova smyslu a v roce 1859 bylo uznáno arcibiskupem Fridrichem Fürstenbergem kongregací diecézního práva.

První sestry vypomáhaly při úklidu a výzdobě kostelů spadajících do farnosti sv. Ducha, šily, vyučovaly ruční práce a vykonávaly domácí ošetřovatelskou činnost. Od roku 1856 pracovaly také jako ošetřovatelky v opavské a záhy i v olomoucké nemocnici. Brzy poté se sestry ujímají vedení arcibiskupského sirotčince v Olomouci-Nových Sadech a dívčí měšťanské školy landkraběnky Charlotty Fürstenbergové v Odrách. Následovaly: Osoblaha, Hradec, Tovačov, Rýmařov (škola). V roce 1876 byla zvolena první generální představená S. Gabriela Brettschneiderová. Tehdy žilo v kongregaci 101 sester a 4 novicky v 8 domech. V tomto období také postupně vykrystalizovaly dva hlavní okruhy činnosti – ošetřovatelská (v nemocnicích a domácnostech) a pedagogicko-výchovná (sirotčince, školy, dětské opatrovny a útulky).

Výrazný rozkvět kongregace nastal za generální představené M. Konstancie Lehsné (1890–1920). Během jejího působení vzrostl počet sester na 500 ve 32 domech – Opava (mateřinec, nemocnice, psychiatrie, chudobinec a sanatorium), Olomouc (Mariánská ul., Nová Ulice, Nové Sady, chudobinec), Odry, Osoblaha, Hradec, Tovačov, Rýmařov (nemocnice a škola), Bruntál, Svatý Kopeček, Stará Ves u Rýmařova, Hranice, Prostějov, Bílovec, Šternberk (nemocnice, chudobinec a sirotčinec), Vítkov, Fulnek, Slavkov, Litovel, Týn a Paseka.

V roce 1912 byl kongregaci udělen Sv. stolcem pochvalný dekret, kterým se kongregace zařadila mezi instituty papežského práva, a v témže roce byla agregačním dekretem připojena k Řádu bratří menších konventuálů. V následujícím roce byly vydány nové konstituce. Významným momentem se stalo založení Řádové ošetřovatelské školy v Opavě, vůbec první svého druhu na Moravě a ve Slezsku a druhé v tehdejším Československu.

V důsledku mnichovských událostí v roce 1938 byla kongregace rozdělena na dvě provincie – českomoravskou s 15 domy a 544 sestrami a opavskou (slezskou) s 21 domy a 356 sestrami. Po válce odešla část sester německé národnosti do Rakouska a Bavorska a založily zde nové domy: Arnstorf, Tulln, Königstetten, Malseneck, Grosen, Busseck a Moorbad. Tvrdou ránu kongregaci zasadila ofenzíva komunistické strany proti řádům a kongregacím v Československu v roce 1950. Následovala léta perzekuce a nedůstojného přežívání na okraji socialistické společnosti. Byl vydán zákaz přijímání nových členek a sestry musely definitivně opustit oblast školství a výchovy. Dále byly postupně, často i proti vůli lékařů, stahovány z nemocnic a přeřazovány do domovů důchodců, ústavů sociální péče a charitních domovů. Také existence obou provincií vytvořených pod tlakem mezinárodní situace ztratila smysl, proto v roce 1970 vznikla Bavorsko-rakouská provincie sv. Alžběty Uherské a v roce 1981 Česko-moravská provincie bl. Anežky České. Krátkou změnu přístupu státu k řeholníkům v letech uvolnění 1968–1970 využily sestry ke svolání generální kapituly. Obnovení zákazu přijímání nových členek do kongregace přimělo k zavedení tzv. sororit, komunit tajných řeholnic. Předzvěstí listopadových změn se počátkem roku 1989 stalo povolení od státu přijímat nové členky. Svoboda nastolená po sametové revoluci umožnila rehabilitaci jednotlivých řádů a kongregací. V následujících letech byly sestrám navráceny některé domy a sestry se vrátily k působení v nemocnicích a školách.